Bizarní setkání FX

Na úvod: tento článek jsem napsal jednoduše pro svou radost a zaznamenání bizarního střípku mého života. Pokud se chcete pobavit (fx), čtěte dál. Pokud hledáte klasický odborný článek, prosím čtěte něco jiného (úsměv).
Šel jsem do banky. Potřeboval jsem vyměnit kartu. Tahle pobočka je největší. Když jsem tu byl naposledy, šel – jel místo mě dovnitř robot jako vystřižený z filmu Číslo 5 žije. Pásy. Otočná plechová hlavička. Dobře pohyblivé robo-ruce. Někdo nahlásil bombu. A nechtělo se mi za tím Androidem. To jsem si raději v kalendáři na svém androidu zapsal, že přijdu o týden později. Do pobočky, která nevybouchne. Tedy – snad.
Vzal jsem si ten známý lístek s číslem. Tu-dum. Jsem na řadě. Přivítala mě slečna. Vysvětlil jsem jí, co chci a ona hleděla do monitoru a jezdila myší po stole. Pak si dala ruku pod bradu, mírně odhodila vzad svoje blond mikádo, a zeptala se mě, jestli chci k té kartě to a to. Řekl jsem I don´t care. Vytiskla nějaké papíry a řekla mi, že tady to mohu podepsat. Zvolal jsem Yes. Řekla mi, že inklinuji k angličtině. Odvětil jsem Sure. Navrhla, že si myslí, že musím v angličtině evidentně pracovat, a že ona by chtěla také, a přitom tu sedí a úředničí. Bylo to z její strany krajně neprofesionální a já mám takové upřímné chování rád – vždyť za naškrobenou košilí a útlým sáčkem (a v nejhorším případě i kravatou) je přeci vždycky ta normální lidská bytost.
Řekl jsem jí, že by nechtěla dělat to, co dělám já (protože to co dělám já je to nejjednodušší nejtěžší podnikání na světě). Usmála se a zeptala, co to je, co já dělám. Tahle otázka je těžká, ani moje máma dodnes neví, co ksakru na tom počítači pořád dělám (smích). Odpověděl jsem, že jsem člověk, který se živí kupováním a prodáváním eur a dolarů (převážně). A že občas říkám něco o tom, proč kupuji ta eura nebo ty dolary. Even in english.
Dnešní mladí lidé dokáží pochopit všechno anebo si to alespoň vygooglit, a tak mi přitakala, jako by to byla profese, která se s námi táhne už od kristových let stejně jako tesařina nebo prostituce. Zahleděla se znovu do monitoru. Řekla, že to je docela slušný job podle těch čísel a to bylo opět silně neprofesionální. A to bylo zase to, co se mi líbí, prostě spontaneita, lidskost, no-kravata-life-style. Asi cítila, že v mé přítomnosti může říct cokoli. A to byla a je pravda. Because I don´t care about corporate identity.
Odpověděl jsem jí, že je to slušný job, ale víc než angličtina se tam používá graf a hlava, a že angličtina je pouze to, co vyluzuji, když už to mám na tom grafu vymyšlené, aby i ostatní mohli uvidět to, co já. Skoro bych nepochopil tu vlastní větu, ale ona tomu rozuměla dokonale – podle výrazu. Dala mi papíry do složky a zeptala se mě, jestli mám volné místo. Zkusil jsem špatný vtip, jestli myslí v mém autě. Odvětila vesele, že myslí v mé firmě. Chtěl jsem jí vysvětlit, že nejsem firma a tuto zkostnatělou konstrukci pro svou práci nepotřebuji, a tak ani zaměstnance, ale místo toho jsem jí řekl jenom No.
Byla to správná milleniánka, protože mi ještě přeci jenom vytrhla mou složku s papíry a zaklipovala tam svou vizitku. Dominika. Pěkné jméno. Ta holka měla evidentně na víc. A cítil jsem za ni její frustraci z bytí v takové instituci protkané všemi neduhy velkých kolektivů a korporací a firem. V podstatě mi celou tu dobu říkala Help me. Měl jsem její vizitku a tak jsem měl možnost si to ještě rozmyslet.
..
Šel jsem na schůzku. Měli jsme se sejít v kavárně pár ulic odtud. Slečna za pultem se na mě usmála a zeptala se mě na mé jméno. Vždycky ho chtějí. Inu, corporate identity. Dost iritující corporate identity. Řekl jsem Dominika. Napsala fixou Dominik. Řekl jsem A. Ona dala za A otazník: A? Ukázal jsem prstem za to jméno a opakoval Dominika. Byl jsem tak důsledný, protože na každou pitomou zvyklost existuje pitomá nezvyklost. Dopsala jméno na Dominika a trochu se odtáhla jako by jí právě hlavou proběhlo, že jsem nějaká ta transka, která přitáhla někde z té thajské výhně těchto kreatur a má ještě jenom nedodělaná prsa.
Bylo mi to jedno. Jenom jsem chtěl, až sem přijdu zase, aby po mě zase nechtěla jméno a držela si odstup. Protože já si v kavárně nechci hrát na nejlepší kamarády s americkou korporací, která dělá všechno proto, aby platila co nejmenší daně, a prodávala co nejdražší termosky na čaj a kávu, já chci prostě jenom kafe (smích). Druhá slečna na baru zmáčkla knoflík a vytekla černá tekutina. Zavolala Café Americano pro Dominiku a ona a hlouček lidí okolo čekali pravděpodobně šik holku. Ale dostali jen kluka. A mě to bylo jedno. A vlastně mě to bavilo. Člověk může dát najevo co si o tom všem myslí, nebo ne? (úsměv).
Tahle kavárna je přesně taková, jakou si žádá aktuální pomatený trend. Hlavně všude okolo samá velmi dobře průhledná a naleštěná skla a blízko nich stolky, aby si konzument mohl sednout jako do venkovní galerie a ideálně vystavovat na odiv sebe, svůj latest hippie-free oděv, intelektuální pohled, propisku jezdící po poznámkovém bloku jako šílenou, a svůj notebook a telefon určité značky, která už tenkrát Izákovi spadla na hlavu a on se do ní pravděpodobně zakousl, a tak stvořil nejenom kult gravitace.
Sedl jsem si na jedno takové místo a dal na odiv svůj notebook odlišné (pochopme méněcenné IBM-sold-to-China) značky. Jedna slečna zvedla obočí jako že wtf? (big smích). Ale to nevěděla, že já jsem dal už x-krát všem produktům ála Izák-a-jeho-ovoce šanci a nikdy to nedopadlo dobře, protože s tím nešlo prostě pracovat tak dobře a efektivně jako s IBM produkty prodanými do Číny.
No, to bude dnes schůzka. A s kým vlastně? Ta dotyčná osoba mi napsala jenom jeden email a nazvala se ilovefx. Bylo to něco o lásce k forexu a tak to mohla být stejně křehká žena jako ta eurodolarová květinka stejně tak jako muž silně afektovaný tímto skvělým oborem dělání. Nezeptal jsem se na pohlaví, a tak jsem tam seděl představený jako ta transka čekající na další osobu blíže neurčeného pohlaví. No super. Nic horšího už z toho asi vzejít nemůže.
Seděl jsem tam a čekal na tu osobu jako na rande na slepo. Přiklonil jsem se k tomu, že to bude žena. O jeden centimetr daleko, na druhé straně skla, chodilo hodně žen. Která to asi bude? Ne, tohle není rande, ale kdyby byla elegantní a oči jí zářily přesně podle jejího podpisu v emailu, byla by to schůzka, která by stála za to.
Náhle se objevila poměrně bizarní postava chlápka, který šel přímo naproti tomu sklu. Byl mírně nahrbený, nosil šusťákovou bundu jakou jsme nosili v devadesátkách a v ruce držel žlutou igelitku s nápisem Přesně podle mého gusta. A to nekorespondovalo s mými pocity. A čím více se blížil, tím více jsem měl pocit, že to bude ilovefx a tím více jsem měl chuť zmizet a nebýt tam, neexistovat, vytratit se až tam, kde se vytváří firemní kultura pro tuhle kavárnu. Bylo by mi to milejší, poslouchat ty kreativní lidi, kteří se po týdenním brain-stormingu shodnou, že super nápad bude se lidí ptát, jak se jmenují a pak křičet jejich jméno do celého hlavně-buď-trendy-nebo-raději-zemři éteru.
Ale ilovefx se blížil. Lidský iris-scanner funguje stejně dobře jako ten ovocný. Stačil jeho letmý pohled a věděl jsem, že je to on, moje homepage se odemkla. Řekl jsem si, že nebudu povrchní a nějak to zvládnu. Ostatně, vždyť je to jedno, kdo jsem já abych soudil? Co on udělal tak špatného, aby byl souzen? On prostě jenom je a je takový jaký je a je radost přijímat realitu takovou jaká je. Od té doby, co píše Dalailama maximálně osmdesátistránkové knihy, jsem jich dost přečetl a něco o tom vím. A on ví něco o tom, že méně je více.
Přišel ke mně. Podal mi ruku. A byl fajn. Úplně normální chlápek. Možná by si jenom mohl koupit soudobé oblečení (jsem také obětí tredů?!) a nemusel by chodit před naším meetem na nákup do toho obchodního řetězce, který dává ke koupi chleba plyšáky a podporuje tak další zamořování naší krásné planety kravinami.
Představili jsme se já jsem mu řekl, že tady se káva nenosí (další super výsledek dlouhého brain-stormingu), a musí si pro ni dojít. Věděl a zeptal se mě, jestli něco chci. Řekl jsem, že ne. Díval jsem se, jak stojí u pultu. Pozoroval jsem tu slečnu, jak zase s úsměvem opakuje to stejné, co tisíckrát denně: ahoj, já jsem strašně fajn zástupkyně tohoto podniku na vytlačení kávy ze stroje, a ty mi řekni, jak se jmenuješ, ať můžeme být nejlepší přátelé. Pak jsem viděl, že ji něco vyvedlo z konceptu. To bylo zajímavé. Uběhlo pět minut a ilovefx se vrátil s kelímkem, kde bylo napsáno akinimoD, a s preclíkem, kde bylo napsáno tomthewizard.
Tak už jsem pochopil. A ta holka musela mít zkažený celý den. A ten chlápek se mi začínal fakt líbit. Zeptal jsem se ho, co ho zdrželo tam u pultu pět minut a on odvětil, že chtěl, aby to D na konci Dominika pozpátku bylo Velké, ostatně je to jméno ne? To je fér, ale horší bylo, že tomthewizard bylo napsáno přímo na preclíku a to stejnou lihovkou jako se psalo na kelímek. Poděkoval jsem a řekl jsem, že si dám později. A v duchu jsem si říkal, že ten člověk má koule a smysl pro humor a takoví lidé jsou skvělými tradery. Protože mají odvahu i božský nadhled. To je totiž kombinace, která dokonale funguje v byznysu, který je postavený zejména na hrubém testování lidské psychiky. Dokonalé. První dojem zlý. Druhý dojem bezva. Vědci tvrdí, že důležitý je jen ten první. Měl jsem pocit, že důležitý je ten druhý. Ostatně, odborníci jsou vyhlášení svými neustálými omyly.
Seděli jsme tam za oknem. Dva prudiči v tak skvělém podniku. Divil jsem se snad jenom, že náš ještě slečna nevyhodila. Ale ona nemohla, protože identity is to be always so happy and nice. Začal on. Jestli si může kousnout. Dal jsem mu toho lihovkou potřísněného wizarda. Ukousl mu klobouk. Holohlavý vypadal docela dobře. Jak asi chutná lihovka? Čekal jsem jiný začátek. Jako obvykle. Odborná témata. Jak dělat analýzu. Jak vymýtit stop-lossy. Jak se vyrovnat s nejistotou tradingu. Nebo jak se vyrovnat s rychlými velkými zisky. Něco takového. Místo toho jsem se koukal na muže přežvykujícího tu perníkovou hmotu plněnou marmeládou s klidným pohledem a rukama na té žluté igelitce položené na stolečku před námi.
Polkl a řekl, že zbytek už mi nechá. Byl moc hodný. A pak přešel k tématu. Řekl: byl jsem ještě v bance, mám tady ty peníze. Zeptal jsem se ho, jaké peníze a na co? Odpověděl, že ty, které je ochoten ztratit v tradingu. Evidentně už o tom něco četl a věděl základní poučky. Ale já jsem nevěděl, proč je má tady. Dozvěděl jsem se, že prý proto, že nemá rád poplatky za převod peněz, že to bývá hodně a že si za to raději koupí kafe. Jakmile to řekl, tak bylo vidět, že váhá o tom, jestli to opravdu za to stojí po předchozích zkušenostech. Myslím, že došel sám v sobě k závěru, že ano. Řekl jsem mu, že nejsem broker. Zeptal se mě, co to je broker. Napadlo mě to samé (úsměv). Vysvětlil jsem mu, že broker je to, kde si otevře účet na obchodování. Tomu rozuměl. Omluvil se za nedorozumění. Myslel si, že jsem zástupce brokera. A navrhl, že se k nějakému tomu brokerovi můžeme projít spolu. Naznačil jsem, že nejprve je nutné vědět, k jakému brokerovi se chceme vydat, že není jen jeden. To situaci zjevně zkomplikovalo. Jeho výraz chytl zadumanou fasádu. Abych mu to ulehčil, řekl jsem název prvního, který mě napadl a který byl nejblíže odtud. To mu udělalo radost a obejmul svou igelitku. Vzduch se z ní vyprázdnil a igelitka chytila najednou značně hranatý tvar. Popadlo mě že to nemůže být pravda, co jsem si teď pomyslel. A pak jsem si vybavil, že při platbě kávy do ní sahal. On nesahal do kapsy nebo do peněženky, on sahal dovnitř této žluté věci ze super-marketu.
Asi viděl můj výraz a řekl: ano, mám to tady. Mé oči zachytily nápis Dominika na mém kelímku a pak zase akinimoD na jeno kelímku a v duchu jsem si řekl, že tohle by jí také vyprovokovalo se ho zeptat, co dělá za práci. A místo ní jsem se ho zeptal já. Odpověď byla, že nedělá už nic, jenom se učí forex. Mezitím jsem v duchu počítal, kolik tam má. Pokud jsou to tisícovky, tak asi dva miliony, pokud dvou, tak asi 5 milionů, pokud pěti, tak.. Mám tady deset milionů, řekl. Nebyl jsem z té částky zaskočený, spíše jenom z toho, že je tady válel jeden centimetr od velmi frekventovaného bulváru, opovrhován všemi těmi trendy lidmi s trendy gadgety, jenom tak, jako kdyby se nechumelilo. Ale co mi bylo do toho, můj nákup masa z Polska to nebyl.
V tento moment vešla ta slečna z banky. Asi měla přestávku. Co bylo však jisté, bylo její udivení, že nás tu vidí pospolu. Uvědomil jsem si, že ilovefx přišel z banky a že tak velmi pravděpodobně vybíral u Dominiky. Asi si říkala: tak je tu mám oba, ty společníky v té prapodivné firmě, co dělají něco s nějakými grafy, a nosí si ty svoje miliony v – bože! – igelitce a to jen tak, jako kdyby se nechumelilo. Ale mě už z toho pěkně chumelí a něco s tím udělám, to nenechám jen tak! Usmála se na nás a my na ní.
Šla k pultu a my ji pozorovali. Dostala úsměv a nápis na kelímek. Pretty Standard. Stroj pustil pod silným tlakem vodu ze Želivky (kde je výborné koupání) do jejího kelímku. Někdo vykřikl cosi a to byla ona. Vzala si co jí podali a vydala se k nám. Zajímalo mě hlavně, co má napsané na tom kelímku. Měla tam napsáno WTF. Nevěděl jsem, jestli to znamená to, co pokaždé, ale podle jejího šibalského úsměvu asi ano (úsměv). A to se mi na ní zase líbilo. Odvaha a recese na správném místě a v pravý čas. Já být po dnešním dnu kreativcem v tomto řetězci, tak jdu přes noc přepsat firemní kulturu, protože tohle nějak evidentně nefunguje – anebo paradoxně funguje? Ono to bude nakonec geniální. Člověk si může každý den před svou dávkou kávy vymyslet nějakou kravinu a pěstovat tím i svou kreativitu.
Chtěl jsem jí potěšit, a tak jsem jí řekl Hello. Byla ráda, evidentně to naráželo na její téma – já chci dělat něco v angličtině. Opáčila Hello. Neprofesionální. Opět. Cool. Zase (smích). Hodila oči na tu igelitku a otázala se: obchod? Chtěl jsem jí říct: Odchod! Ale ilovefx místo mě řekl ne. Prohodila Aha. A pak byla chvíle mlčení. Ilovefx se jí zeptal, jestli si dá preclík. Byla pro. Ilovefx se mě zeptal, jestli si ho může půjčit. Nebyl jsem proti. A tak si ho půjčil, dal jej jí a jí to chutnalo. Jenom mě zase napadlo, jak chutná lihovka. Ale nezeptal jsem se. To by bylo neslušné.
Potřeboval jsem už jít. Napadlo mě, že slečnu požádám, ať doprovodí pána na udanou adresu. Nebyla proti. Vždyť po cestě by mohlo z té tašky sem tam něco odpadnout. A určitě jí také zajímalo, kam s takovou náloží asi tak jde. A jak už víme, byla silně neprofesionální a tohle jí nedělalo problém.
A tak ti dva spolu odešli a už jsem ani jednoho z nich nikdy neviděl. Představuji si, že když s tímhle ilovefx přišel do kanceláře brokera a hodil to na stůl, všem se tam protočily euro-regulacemi sešněrované panenky a poslali ho odtamtud se slečnou zpátky do banky anebo rovnou za ploty, do blázince. A představuji si, že při té příležitosti řekli něco jako Go to hell with this dirty money a slečna se toho chytila jako šance pracovat ve firmě, kde mluví anglicky. Nicméně, ilovefx mi potom ještě párkrát napsal. O tom, že na forexu něco vydělal. A že mě zve zase na kafe. A já už zase trnu, co dalšího se stane v další bizarní den, kdy se sejdu v bizarním podniku s bizarním člověkem a obklopen bizarními erárními trendy-bizáry zažiju zase něco neobvyklého a bizarního (smích-smích).
Ilovefx tohle bude také číst – a dost možná i Dominika (protože zná můj web). Vím, že se tomu budou smát stejně jako já. Život prostě někdy do toho vážného forexového obchodování přinese něco takhle crazy (úsměv).
Ať žije takový život!