Za Ploty FX

Seděli jsme spolu na zelené travnaté ploše před kostelem svatého Václava s nohama dopředu a za zády zapření rukama a po krátkém rozhovoru se dívali na krásnou zelenkavou kupoli této stavby teprve z roku 1911. Přesně o rok později se potopil Titanik a já v duchu jenom hádal, jestli to bylo v ten stejný den a čas, kolik zrovna ukazovaly kulaté hodiny pod kupolí a dvěma gotikou políbenými okénky. I můj přítel se potápěl. A to bylo to, o čem jsme spolu krátce předtím mluvili. Původně si Karel myslel, že to bude dobrý nápad, v tomto kontextu doslova nepotopitelný. Mělo to silně pomoci jeho tradingu. Ale zatím to nebylo podle jeho představ. Nebo jak sám Karel před chvílí utrousil: „Ty vole, to je v prdeli, vůbec nevím, co budu teď dělat.“ Pak nastalo ono intermezzo s tichým zíráním na kupoli a dva obrázky svatých. V kostele se pořádají svatby a pohřby. Zrovna dnes to byla malá smuteční akce. Skupinka lidí sestoupila z polo-rozbořených schodů a další lidé naložili rakev do starého mercedesu, který klesl tak, jako by i on chtěl naposledy vydechnout. Přitom si Karel oddychl. A zopakoval tu samou větu. Pomyslel jsem si, že kdyby tu dnes byla svatba, vlilo by to do jeho situace (snad) více naděje. A nebyl by na svůj vyšší věk tak zoufale sprostý. Mohl bych být jeho syn. Ale jsem jeho mentor.