Eskalátor zkonstruoval v roce 1891 američan. V čechách to jezdí od roku 1926. Téměř 135 let se na něm nic nezměnilo. Jede buď nahoru. Long. Nebo dolů. Short. Forex „vznikl“ v roce 1971. Už se hýbe také pěkně dlouhou dobu. A na eskalátoru a na forexu je to v podstatě to stejné. A má to své paralely. Proto tento článek.
Kam dojdu, tam se pohybuju pěšky. Its a way of life. V Praze se tak většinou pohybuju po svých. Když mám čas, dojdu z centra až na letiště. Obvykle však moje trasa neměří více než pět kilometrů. Někdy ale potřebuji někam dorazit rychleji nebo přesně na čas. A tak skočím na uber, vlak nebo do metra.
Když moje cesta vyjde na trasu metrem, je to moje nejoblíbenější varianta. Jestli mám totiž něco opravdu rád, jsou to schody. Schody jsou místo, kde můžete svou chůzi různě vylepšovat. Zvedáte nohy různými směry, upravujete rychlost podle chuti a protahujete si hodně svalů v těle. Vždycky když narazím na schody, s nadšením je využiju. Rozhledna? Skvělý. Hluboké podzemí? Boží. Kancelář v padesátém patře? Nejlepší – ideálně každý den (smích). Jojo, schody mám rád. Its a way of life.
Na eskalátoru v metru většinou potkáváte němé pohledy hodně lidí, kteří se takto spíše nedobrovolně přepravují na místa, kam by nejraději ani nešli (typicky někam do práce). Je to prostředí, kde spíše nechcete být, ale když už tam jste, mnohdy zažijete více, než tupé pohledy lidí do nikam. A to napříč tomu, že madla, kterých se drží, jsou rychlejší než samotné schody, aby je udržovala v bdělosti. Ale neudržují. Dříve mladí pubertální jedinci využívali eskalátory jako skluzavku (osobně jsem to viděl a nedopadlo to – jak šlo očekávat – dobře). Dnes je běžnější že po imitaci mahagonového dřeva najednou jede nějaký mobil, který upadne někomu nahoře z ruky. Sem tam při cestách nahoru a dolů potkáte divné lidi nebo ucítíte nelibý zápach či se stanete terčem nevybíravého nárazu jiné osoby. Ale výjimečně vám na oplátku zlepší den nějaká fóópáá scénka, kdy si žena hezkých tvarů v krátké sukni výše před vámi náhle nutně potřebuje zavázat tkaničku nebo upravit střevíček. V tu chvíli je úplně egál že jste před minutou dostali stoploss. Život je krásný (smích).
Vždycky když na eskalátoru jedu, tak současně jdu. Ve většině případů doslova letím. Pohybuji se sportovně rychle dolů a i nahoru. Dolů je to větší riziko. Stačí jeden špatný krok a nečeká vás žádná dobrá krátká budoucnost. Nahoru je to větší tlak. Stačí přecenit síly a ta budoucnost také nebude nic moc (smích). Největší výzva v Praze jsou samozřejmě ty pojízdné schody na náměstí míru. Měří asi osmdesát sedm metrů a vyběhnout je opravdu mistrovský výkon. Až tam příště budete, zkuste si to – nahoře to nerozdýcháte (úsměv). Už jsem fyzicky starší člověk (doufám že mentálně jsem pořád dítě – smích), a tak mým ideálním cílem, tak abych to rozdýchal, je vyběhnout schody kdekoli jinde v centru. Téměř všude jsou velmi dlouhé. A když je běžíte, asi do poloviny se to zdá snadné, asi do osmdesáti procent proveditelné, a posledních asi dvacet procent trasy běhu nahoru začínáte cítit něco co bych pocitově popsal jako přetížení pět Gé. Nahoře vystoupíte, dostanete letáček od osoby která je tam rozdává a rozdýcháváte to stoupání (i sdělení toho letáčku), než dojdete někam do kavárny na schůzku (a přitom si nejprve říkáte že příště už nepoběžíte, ale pak si stejně řeknete že poběžíte, protože je to výzva vyběhnout to tolikrát, že už vám to nebude dělat žádné potíže – smích).
Důvodem, proč vzniká tento článek, je ale něco jiného. I když ten eskalátor pokaždé doslova přeletím, moje vrozená citlivá všímavost mi vždy předloží na mysl ten stejný fakt a vlastně otázku. Fakt a otázku, které lze volně přenést do toho, co děláme na grafech. Nebo přesněji do toho, co většina z nás na grafech nedělá.
Všímáte si toho také? Naprosto drtivá většina lidí se na eskalátoru vůbec nijak nepohybuje. Přijdou k němu, postaví se na schod, který jim zrovna přijel, stojí na něm, a na druhé straně ho zase opustí. Někteří samozřejmě nevnímají pravidla eskalátorového provozu a blokují levý pruh. A to je asi to jediné, co se dá (kromě koukání do mobilu) uvést jako nějaká činnost. Protože když tam zrovna běžím, musí se mnou komunikovat ve smyslu uvolnění levé strany (někdy uvolní i pravou jak to někdy ve zmatku dělají řidiči na silnici), a uvést své tělo alespoň na malou chvíli do pohybu do strany (někdy následují ještě lehký pohyb hlavou mírně vlevo a vpravo, chápejme prostě kroutí hlavou – smích). Ale jinak tam jenom tak stojí. A nikam se nepohybují. Byla jim nabídnuta jízda bez námahy, a tak ji využívají. Možná šetří síly. Možná nad tím nijak nepřemýšlí. Možná jsou prostě jenom líní. A výsledek je pořád jenom ten, že stojí na místě a doslova – vezou se. Na těch dlouhých schodech ve dvou směrech dolů a jednom směru nahoru postává odhadem takových sto lidí. Kolik jich jde? Tak čtyři? A kolik jich běží? Tak jeden? (smích).
Proč je toto důležité zamyšlení i pro trading? Protože si vždycky myslím, že v tradingu je to v podstatě to samé. Podívejte se na statistiky jakéhokoli brokera (který je neočůrá tím, že do ziskových traderů přidá ty „tradery“ kteří si otevřeli účet, nikdy neposlali prostředky a proto jsou stále na nule a nula není mínus – úsměv). Ta čísla jsou pořád ta stejná. Vlastně bych řekl, že se neustále mírně zhoršují. Když v roce 2008 vydal richard koch své pojednání (knihu) pravidla 80/20, v podstatě měl pravdu. Bylo to tak. Ty nůžky se ale dále rozevírají. Pozitivní by bylo říci dnes 90/10. Osobně si myslím že to bude někde okolo 95/5. Tady se to někde asi ustálí už forever. To znamená, že 95 traderů ze sta v delším horizontu nevydělává. To také znamená, že pouze 5 traderů ze 100 poráží trhy a je schopna dělat na trhu výkony, které potřebují k životu. Znamená to také, že 4 obchodníci ze 100 dělají docela solidní výkony. A 1 trader ze 100 dělá opravdu velmi nadstandardní výkony. Ten 1 trader ze 100 je to, co nás motivuje s tradingem vůbec začínat a něco dělat. Ale vždy jenom 1 jedinec na tom pomyslném eskalátoru se tam dostane.
Už víte proč? Protože běží! (smích). Protože běží dolů nejvíc jak může. Riskuje přitom že se tam dole úplně rozseká (a třeba se tak už hodněkrát rozbil), ale přesto běží. Protože běží nahoru nejvíc jak může. Riskuje přitom celkové přetížení všeho (a možná už několikrát zkolaboval), ale přesto běží. Tím, že běží, dává hlavně sám sobě najevo, že si za tím jde, a při každém pádu a kolabování na těch schodech může být na sebe hrdý, že se snaží je naprosto ovládnout, něco dělat, zvyšovat svou obezřetnost při řícení se dolů a velkou kondici při sápání se nahoru. Všechny tyto zkušenosti se pak hodí při každém dalším novém našlápnutí do této schodové arény, které my tradeři říkáme grafy.
Většina lidí na schodech jenom stojí a tupě civí do nikam. Většina traderů dělá to samé. Myslí si, že je to jednoduché. Že jenom nastoupí na schody a ony je tam samy dovezou. Tam nahoru. Nastudují si deset lekcí na internetu a navštíví pět seminářů, 3 měsíce nebo rok backtestují a myslí si, že pak už stačí jenom stát a pojede to nahoru. Ne, takto to nefunguje. Musíte dostat pod kůži tisíce lekcí. Backtestovat jako o život. A na těch schodech – v těch trzích – se pokaždé, když tudy vede vaše trasa – pořádně hýbat. Riskovat pády, spoustu pádů, přetěžovat se až do té míry, dokud se to nestane zdravou novou přirozeností. Snášet všechny ty cesty které jsou v „levém pruhu“ zablokované, všechny ty nárazy a pachy trhů, a všechna ta překvapení, které nám prostředí, ve kterém jsme, může připravit. Třeba že na trhu (eskalátoru), kde se zdánlivě nic neděje, najednou cena rychle a nečekaně proletí (pojede na bobku puberťák nebo whatever).
Přestaňte jenom tak stát a pohybovat se pomalu. A buďte si jistí, že když tam budete jenom tak stát, vždycky čas od času kolem vás někdo proletí. Nahoru i dolů – protože obojí je cílem cesty. Long. Short. Je to jedno. Vezměte si z něj příklad. A začněte zase makat. Pozitivní je, že na světě jsou miliardy lidí a v tradingu jsou minimálně sta tisíce lidí. A tak pokud jeden ze sta poběží, je tu hodně prostoru pro ty, kteří chtějí „běžet“.
