K zubaři jezdím na venkov. Každý Pražák, který z toho kouta středních Čech pochází, jezdí k tomuto konkrétnímu zubaři. Je úspěšný. Je neustále zaneprázdněný. Nevím, jestli mu to mám závidět. Od rána do večera je jeho čekárna plná. Někdy si říkám, jestli ten člověk má nějaký soukromý život. A pak si hned vzpomenu na sebe. A uvědomím si, že jsem na tom úplně stejně. Že moje čekárna je neustále plná. Avšak moje povolání mentora na forexu je už i můj soukromý život. Nemůžete někoho dlouhodobě vést, a přitom si nevytvořit nějaké pouto, nějaké přátelství. Předpokládám, že můj zubař to má stejně.
Moje obvyklá návštěva zubaře je pokaždé stejná. Přijdu do čekárny. Ta je plná lidí. Hraje tam hudba z místního rádia. Rádio Blaník. To je hora, pod níž jsem se narodil. A kde spí oni přísloveční rytíři, kteří, až bude naší zemi nejhůře, vyjedou na svých koních a.. a kde sakra celou tu dobu jsou?! (smích). Lidé v čekárně jsou potichu a klopí svoje oči k zemi. Za dveřmi kvílí zvuky vrtačky (v tom lepším případě) anebo citoslovce křiků všeho druhu (v tom horším případě). Nervozita a strach se dá krájet. A servírovat na tác, na kterém nosí sestřička zubní náhrady a jiné propriety. Situace je svízelná. A já tam sedím a začnu se smát. Jenom tak. Protože se nesmějeme proto, že jsme šťastní. Ale protože jsme šťastní proto, protože se smějeme.. (smích).
Dovedu si představit, že tohle mé chování v dané situaci dokáže někoho nas.. štvat. Ale 1) medituji a poznávám vyšší roviny tohoto našeho bytí už od svých nevím-kolik-nácti let a vím, že všechno a všichni jsme jedno (a možná i proto jsem přenesl ono 1 nebo ONE do svého byznysu) 2) nerad pěstuji v zahradě své mysli negativní myšlenky a raději zasadím myšlenky dobrého a naděje na nejlepší výsledek 3) mám rád komfort i bolest (athény i sparta, protože obojí patří k životu) a když už k ní má dojít, jsem s tím OK (smích). Ostatně, jaký jiný postoj můžete mít k té proklaté vrtačce a profukovačce a pilníku a jehlám a můstkům a korunkám a bůh-ví-co-v-tom-šuplíku-ten-člověk-sakra-všechno-má..
Tento den byl jiný. Absolvoval jsem 80 km po nechvalně známé dálnici D1. Nezklamala. Opustíte Prahu. Rozjedete to. A zpomalí vás značka 100. A pak hned značka 80. A ještě trochu přibrzdíte, když vidíte Pozor radar nebo když se díváte na tu opuštěnou kuželkami ovinutou dálnici, na které se evidentně nic neděje, a vzpomenete si na to nechvalně známé prvenství naší země, ve kterém je zapsáno, že umíme stavět nejdražší kilometr dálnice za nejdelší čas na celém světě. Vzpomenu si na daně, které jsem zaplatil minulý rok. A rok předtím. A rok předtím. A.. WTF?!!
Zuby nebolí. Všechno je pretty easy. Dokud nebolí zuby, jsou mi Dan Ťok a další tuneláři státu českého ukradení. Ostatně, tam, kam jedu, to není daleko k té bráně, na kterou mohu zaťukat a vypustit ty pověstné rytíře, kteří vyjedou do této naší doby, kdy je nám nejhůře a pořádně to tady pročistí. Ó, kéž bych věděl, na jaký kamínek na tom krásném kopečku Blaníku zaťukat (smích). V dětství jsem tam chodil a představoval jsem si, že vím, kde to je. Ale dnes si musím přiznat, že to nevím. A tak odbočuji z dálnice a mířím přímo do ordinace. Teď není čas na staré pověsti české. Teď je čas tak akorát na to, co mi bude zvěstovat můj zubař. A nebojím se. Určitě to bude stejné. Je to v pořádku, pane Vobořile. Sestřičko, domluvte se s panem Vobořilem, kdy přijde příště.
Dorazil jsem k ordinaci. Do města, které ve mně vzbuzuje tolik vzpomínek. Do města, které má koule. A vidím to až teď, když už v něm nežiji. Jak paradoxní. A přitom tak lidské. Neuvědomujeme si, jaké zlato nás obklopuje, dokud to neztratíme a potom znovu neobjevíme. Život je takový. Nemůžeme s tím nic dělat. Jenom to tak žít. My všichni. Každý den a každý život stále dokola. Zazvonil jsem u dveří, vyběhl schody se zatáčkou, a v čekárně jsem čekal ten stejný scénář jako vždycky. Ale nebylo to tak. K mému překvapení byla čekárna úplně prázdná. Nejprve mě napadlo, že lidé doopravdy přestali jíst cukr. Viděl jsem hodně těch dokumentů o tom, jak je cukr škodlivý, ve kterém nikdy nechybí štíhlá paní moderátorka, která vše přepočítává na lžičky cukru. Vzpomněl jsem si na své neteře a nevlastní a zděděné dcery a vůbec všechny ženy, které toto viděly a od té doby svůj život hodnotí podle kostky cukru. Posadil jsem se a čekal, co se bude dít. Dělo se očekávané. Z reproduktorů se linuly tóny rádia Blaník. Česká klasika, která mi nějakým podivným způsobem leze na nervy. Tu vykradená tato zahraniční píseň. Tam vykradená tamta zahraniční píseň. Nasadím si návleky a vezmu si časopis. Listuji a vidím módní trendy. A problémy někoho, kdo je rádoby důležitý. Odložím časopis. Ne, tímto si nechci znečišťovat svoji zahradu. Já nechci plevel, chci růže. A tak vytáhnu mobil a raději se dívám na grafy. Skvělým způsobem se vyvíjí NZDJPY. A píše mi Josef, můj student, jestli jej má nakoupit. Odepíšu mu Ano.
Otevřou se dveře a mezi obrubami stojí můj zubař. 1) je divné, že je to on a ne sestra 2) říká mi: dobrý dne pane Vobořil (a přitom nemohl vědět, kdo za těmi dveřmi sedí jako první na ráně) 3) v jeho očích je takový zvláštní odlesk. Omluví se, že jeho sestra je nemocná a že je mu velmi líto, že jsem dnes vážil takovou cestu až k němu. Říkám si: kdybyste kruci věděl, jaký tankodrom jsem teď zdolal bez pásů a bez děla, tak byste se přestal omlouvat a vzal zubařské sklíčko do hrsti a podíval se aspoň jestli jsem OK! Řekl jsem jenom: rozumím, to je v pořádku. My lidé jsme vycvičení na takové formální situace a vždycky je řešíme takto. I když uvnitř nás se děje něco naprosto jiného.
Překonal jsem to. Zeptal jsem se: OK, přesto, můžete se mi alespoň podívat tady na ten nahoře? Já vím, že s tím teď nebudeme nic dělat, ale jenom by mě zajímal Váš názor. Kývl, že to můžeme udělat. Pozval mě dovnitř, zavřel dveře a elektricky posunul lůžko nahoru. Posaďte se, pane Vobořil. A to jsem přesně udělal. Cítil jsem se nad věcí. Prázdná čekárna. Easy. Času dost. Uvolněná atmosféra. Prostě jenom prošetří má ústa tím chirurgicky stříbrným sklíčkem a řekne jako vždycky: je to v pořádku, můžete jít. Jediné, co kazilo situaci, bylo to, že jsem nemohl jako vždycky vyjít z ordinace a být happy před zraky ostatních čekajících. Pamatuji si, že jsem to dělal rád. Myslel jsem si totiž, že jsem jim tím dodával naděje a odvahy. Ale možná jsem je tím ještě více podráždil a nas.. štval (smích).
Sedím na lůžku kdesi elektricky vysoko a ústy mi projíždí onen chirurgicky stříbrný nástroj, který na sítnici v oku mého zubaře odráží stav mého chrupu. Trvá to déle než obvykle. Říkám si, že je to tím, že tam venku nikdo není a tak je na všechno času dost. A když pak můj zubař řekne – měl byste přeci jenom čas? – začne mi být jasné, že toto asi bude ten den, kdy budu muset dostát toho, co si celou dobu myslím: a to, že mám rád bolest a nějaké to vrtáníčko mi nevadí (big smích). Protože jsou má ústa v obležení a nedovedu vyloudit žádný zvuk, pokývu mu na souhlas. Jeho oči se zalesknou, jako kdyby mu to udělalo velkou radost. To není dobré znamení..
Začínám litovat toho, že se v čekárně nestalo to, co vždycky – že byla plná. Že se na D1 nestalo to, co vždycky – že stála a jenom a jenom stála. To už se ale mezi mými zuby pohybuje profukovačka. Ta je vždy poslem toho, že přijde i vrtačka. Říkám si, že to bude OK. Až do té doby, než uvidím jeho ruce a v nich skutečně tu malou mašinku a ten malý, óó néé velký hrot. Zavřu oči a snažím se myslet na něco pozitivního. Třeba na ten NZDJPY. Představuji si, že jde teď nahoru a že mi zase Josef dnes napíše (jako téměř vždycky) něco jako: děkuji, dnes + 29. Vždycky mi udělá radost, když se mým studentům daří. Je to jako droga. Chci, aby jim bylo dobře a aby se jim dařilo co nejvíce. A vím, co nechci. Tu špičatou věc, do se nějakou snadno přibližuje k mým objektům z calcia, připojeným nějakým způsobem k dásním.
NZDJPY. NZDJPY. Long. Růst. A život je krásný. AU!! Ne XAU/USD. Ale AU!! Vrtačka kvílí a není to zvuk, který slyším za dveřmi, když sedím v čekárně. Je to zvuk, který právě teď slyším v mojí dutině ústní. Ještě to nebolí, ale už už už.. asi bude! AU!! Už jo!! Přemýšlím, jestli opravdu miluji bolest, nebo jestli je to jenom póza. Rozhoduji se, že je to něco mezi. Klidně bych toto oželel a strávil dopoledne na D1 a zahrál si s Danem Ťokem Monopoly upravené pro mapu D1. Vím, že bych nikdy nevyhrál, protože Dan ví, jak ojebat stát (a daňové poplatníky), ale aspoň by to tak nebolelo. AU!! Jenom to citoslovce dohlesnu a hned si řeknu: ty vogo, AU, to je jako AU, Zlato. A vzpomenu si na ten obchod někdy v roce 2015, kdy jsem na Zlatě udělal obchod svého života. Tenkrát se mi podařilo dobře nakoupit. A odejít od platformy. A vrátit se k ní až když Zlato udělalo masakr pohyb nahoru.. A i ten hrot vrtačky se dostával stále výše a začínal to být nervovo-pocitový masakr zubařovou pilou. Vzpomněl jsem si na všechny ty knihy, které jsem četl, ve kterých se daní protagonisté dokázali samo-zhypnotizovat do té míry, že necítili bolest, ba necítili vůbec nic. Nedařilo se mi to. Pomyslel jsem si: ty knihy jsou bullshit!
Najednou jsem uslyšel něco, co bych nikdy nehádal, že vyloudí ústní dutina mého zubaře: Tak co to zlato, pane Vobořile? Říkal jste, že půjde nahoru, nebo ne? Jeho pohled byl klidný a bohorovný, ale tón jeho hlasu a přítlak onoho hrotu v mém zubu tomu nekorespondoval, byl mnohem silnější. Byl jsem překvapený. Byl jsem jako jelen ve světle reflektorů ostře se řítícího sportovního auta po dálnici D1. Už není možnosti jakéhokoli manévru. Už následuje jenom náraz. AU!! Vrt ustal. Co? On se mě opravdu zeptal na zlato? Cože? Je to můj zubař nebo je to jenom sen? Vrt pokračoval. AU!!
Když se řekne zlato, představím si člověka s krumpáčem v ruce a frázi: jste jenom jeden metr od zlata. Když cítím emoci AU, vidím svého zubaře s vrtačkou v ruce a napadne mě přízemní fráze: kur.. ci!! Chtěl bych být bohorovnější v této situaci, ale nejde to. Strašně to bolí. Jeho oči jsou soustředěné jako kdyby tam někde v mém zubu bylo samotné ložisko onoho drahého kovu a přitom jediné, co se dá čekat, je, že tento si takto kov budu muset od něj pořídit, aby vyplnil to, co bylo nyní tím jeho hrotem zničeno a vykloktáno vodou v připraveném kelímku, který mi natočil jenom zpola, jako by mi tím chtěl dát najevo, že ten kelímek je poloprázdný. Anebo poloplný? Kdo ví..
Řekl znovu: Ptal jsem se na to zlato, pane Vobořile? Začalo mi docházet, že tady něco nehraje. On se mě neptá, jestli chci do té Macochy v mém jeho hrotem poničeném Kalciu zasadit zlato. On se mě ptá na zlato na trhu, na grafu, v analýze. V pondělí byl výhled nahoru. A je úterý. A zlato je po Divergenci a poměrně padá. Docvakne mi, že ten člověk, ten zubař, který mě má elektricky přiblíženého do jeho moci, se mě ptá na cenu zlata na burze a jak se to bude vyvíjet dál. Cítím se jako bezmocná oběť v rukou člověka, který má dokonalé alibi. Jeho čekárna je prázdná. Dokonce mi sám otevíral. Cestou k němu jsem nikoho nepotkal. Může mě ten mučit zubařským kamikadze a tento svět se nikdy nedozví pravdu. Pravda je jenom taková, že zlato vzalo jiný směr a dne – v úterý – padá.
Ale byla tam ta Divergence. Vím, že v pátek budu dělat nový díl na toto téma a že mu jej budu muset doporučit (úsměv).
Kdyby mi vydal z úst tu levou ruku Boží, řekl bych mu, že mu nerozumím, na co se ptá. Ale on neustával v této tortuře. Byl to asi time-of-his-life. Přepracovaný zubař má volný den a konečně se může někomu pomstít. Napadlo mě, že mám v kapse Samsung Galaxy Note 9, který je nechvalně proslulý tím, že jeho předchozí generace – jejich baterie – bouchala jako bomba. Konečně jsem měl pocit, že ten hate (a pro mě totální nepraktičnost) iPhonů se konečně k něčemu hodí. Nejraději bych ho vzal, dal ho mezi mě a něj a doufal, že i tato generace se nepovedla a telefon vybouchne, shoří a všichni hateři samsungu to hned někam postnou. Ale byla to jenom zbytečná představa. Neměl jsem k tomu příležitost ani sílu.
Řekl potřetí a trochu přitlačil: co to zlato, pane Vobořile? Nezmohl jsem se přitom na nic jiného než na myšlenku, že když mi Bůh dovolí, abych toto přežil, klidně pak půjdu a koupím si svůj první iPhone (big smích), který sice vůbec není na práci, ale nějak si s ním už poradím. God, please rescue me and I swear that I switch from Christianity to Applemism. Najednou to povolilo. Zubař tu věc pověsil na původní místo a podíval se na mě. Řekl: chcete to vyplnit amalgamem nebo bílou plombou? Hlesl jsem slovo: bílý, a hned jsem si vzpomněl na starou kazetu, na které jsem poslouchal policejní akademii. Připadal jsem si jako pitomec. Jako: daj si bacha, odpoveď sú póltopánky..
Něco mi tam dal (a nebylo to zlato, i když v tu chvíli bych si to klidně zaplatil), a začal elektricky pohánět to křeslo, co znamenalo mou přítomnou životní situaci, směrem dolů. To je znamení, že je po všem. A to jsem si také myslel. Ale současně jsem stále přemýšlel, proč se mě na to ptá. Na to zlato. Stále dokola. Asi tak frekventovaně, jak se točil ten hrot na jeho dentist-mašince. Napadlo mě, že to není absolutně možné, že by i on byl mým klientem. Stejně tak, jako už léta já jsem jeho klientem. A pak mě polila horká lázeň uvědomění, že to může tak být. Ostatně, proč ne? Moji klienti jsou top manažeři, majitelé všech možných firem, lidé ze zahraničí, ale i státní zaměstnanci (Dan zatím ne), profesionální sportovci, truhláři, lidé od filmu i z televize, policisté, a i lékaři. Proč by to nemohl být zubař?? A pak mě hned napadlo, že když otevřel dveře a přivítal mě, přivítal mě jasně jménem. To není obvyklé. Protože: who cares? I v jeho obličeji a očích bylo vidět, že mluví k někomu známému. Asi jako když jsem měl meet-and-greet s Mickem Jaggerem. On ku-a nevěděl kdo jsem a sjel si svojí lajnu, a já přesně věděl ke komu mluvím, protože jsem se jako mladý chlapec učil anglická slovíčka z jeho písní o Angie a Satisfaction.
Ten zubař byl a je můj klient. A úplně obyčejně si do mě rýpnul vším, co měl zrovna po ruce. Protože zlato v úterý nešlo nahoru. Šlo dolů. Já jsem ve své analýze – kterou dál odebírá – jasně mluvil o tom, že musí tento drahý kov nejprve projít nějakou hranici, než bude zase v kurzu, ale ten zubař to asi přes řev jeho zlověstného hrotu asi neslyšel a držel stále long. Kéž bych věděl, na jaký kamínek zaťukat na té naší hoře Blaník, kéž bych to jenom věděl! (smích). Podal jsem mu kartičku pojišťovny. Tiše jsem čekal, co bude.
Řekl jenom: myslíte, že to má ještě šanci, aby to šlo nahoru? Řekl jsem: co, prosím? Ale věděl jsem už dávno, o čem se tady spolu bavíme? Tady nešlo o žádný amalgam ani pryskyřici. Šlo o kontrakt zlata v platformě v MT4 (pravděpodobně). O už nic neříkal a já jsem řekl jenom: ano, má šanci, samozřejmě. Nebylo to upřímné. Nevěděl jsem, jak si právě zlato vede. Chtěl jsem jenom opustit ordinaci a mít jistotu, že u toho stolu s kartičkou mé zdravotní pojišťovny na stole nevypustím svojí duši a budu ještě moci pokračovat v cestě svého života. Dal mi kartičku zpět, usmál se na mě a řekl, ať se nezapomenu objednat na příští kontrolu. V tu chvíli jsem si myslel, že oba víme, že už asi na kontrolu nikdy nepřijdu. Ale mezitím zlato chytlo novou slinu pro růst a můj zubař se musel opít amalgamem.
Moje analýzy odebírá dál a stále. Jsem tomu rád. Jenom vůbec nevím, co budu v analýzách řešit přesně za půl roku, až půjdu na další kontrolu. Jenom vím, že si budu muset dát kruci hodně záležet na tom, aby všechny předpovědi klaply, nebo se můžu připravit na další zubařský masakr motorovou pilou. A to nechci. A proto slibuji, že budu dělat svoje Best. Za půl roku, před další prohlídnou mého chrupu. A vůbec vždy (smích).
PS: cestou zpět jsem na D1 strávil celé odpoledne. A bylo to poprvé, co jsem si to užíval. Nic mě nebolelo. Jenom jsem byl. Jenom jsem stál. Ruce na volantu. Přede mnou nas.. štvaný řidič. Za mnou nas.. štvaný řidič. A já happy, že existuje něco jako forex, přítomný okamžik a zubař, který bude zase OK, jakmile to zpropadené zlato zase vystoupá (což se stalo hned o den později).
Příští týden jedu zase za truhlářem, který mi bude dělat novou kuchyň. Zase po D1. Vůbec se neodvažuji odhadovat, co mě tam u toho hoblíku čeká.. jenom se modlím, ať zrovna nedrží nějakou pozici v trhu.. (smích), protože bych si přál bílou a vysoký lesk (čistou práci a bez poskvrny).
Doufám, že vás nebolí zuby. Nebo čelisti. Od smíchu. A mějte prima den. A nebojte se obchodování ani zubaře! :)) Je to OK. Vážně. :))
